Pro tebe pláču... - V zajetí

Ležela sama v chladné kobce. Mezi čtyřmi stěnami, bez jediného okna, a jednou špinavou miskou s nedojezeným jídlem a rozbitým krajem, jí sužoval strach. Ruce se jí stále neovladatleně třásly a na nohou se neudržela. Pár krát se pokoušela vstát, ale nešlo to. Pokaždé se svalila zpátky na studenou zem. Po chvíli to vzdala. Zbytečně si tím přidělávala modřiny a o to skutečně nestála. Měla jich i beztak moc.
Zkoumavě se zahleděla na mříže před sebou. Vypadaly tak staře, opotřebovaně, ale i přesto si díky magii dokázali udržet pevnost a ve vězních většinou vzbuzovali pocit nejistoty a zděšení.
Překulila se na pravý bok a schoulila se do klubíčka. Svou mikinu si přetáhla přes sebe a pokusila se usnout. Byla unavená, ale strach, který jí sužoval, jí nedovoloval zamhouřit oka.

Její pokusy usnout přerušilo náhlé šramocení. Hlavu se zvednout neodvažovala, ale otevřela oči, ale to jí moc nepomohlo. Ať se snažila jak chtěla, v té tmě nedokázala rozeznat vůbec nic. Po chvíli se vchod do cely přiotevřel a podle tichých kroků poznala, že neznámý vešel dovnitř. Mírně pohnula hlavou s naději, že rozezná aspoň něco.
Osoba se mezitím přesunula blíž k ní a zastavila se na místě. Chvíli se nic nedělo, ale pak uviděla, jak si neznámý přitáhl její misku. Chvíli s ní něco dělal a pak jí posunul zpátky. Hned na to se ozvalo podivné cinknutí a pak se neznámý znovu pohnul z místa.
Pozorně se zaposlouchávala do rytmu jeho kroků a snažila se určit, kdo to je. Nic jí to však neřeklo. Když se ozval skřípot mříží a následné cvaknutí zámku, pochopila, že osoba už je pryč, ale ani teď se neodvažovala zvednout se.

Uběhla asi půlhodina, když se nakonec převrátila na břicho, zapřela se rukama a mírně se nadzvedla. Nejprve si sedla na kolena a pak znovu položila ruce na zem a po čtyřech se snažila dostat se k místu, kde předpokládala, že je miska od jídla. Pravou rukou zkoumala prostor před sebou a když konečně narazila na misku, zastavila se a přisunula si jí k sobě. Ke svému překvapení zjistila, že je čistá, jakoby čerstvě umytá, a leží v ní nakrájená rajčata, kousek masa a pár brambor. Zarazila se. Odkdy se Voldemort tak stará o blaho svých vězňů? Na jednu stranu to mohlo být otrávené. Mohla by to být past. Ale na druhou stranu... kdyby jí chtěli zabít nebo mušit, udělali by to pomocí kouzel, Voldemort určitě není typ, co hází lidem do jídla jed, jen aby je mučil. Navíc když to teď v noci neuvidí. Naposledy se pokoušela zvážit, jaká je pravděpodobnost, že spadne do pasti, ale když se ozval hladový žaludek, přestala váhat a ihned se pustila do jídla.
Pak si vzpomněla na cinknutí, které se ozvalo poté, co neznámý odsunul její misku na místo. Misku od jídla postavila zpátky na zem a rukou zapátrala v okolí. Po levé straně opravdu narazila na další misku, když s ní ale hnula, na ruku jí dopadlo pár studených kapek.
‚Voda,‘ blesklo jí hlavou.
Naklonila se k misce blíž. Kdyby se jí totiž pokusila zvednout, i v beztak třesoucích rukou by jí určitě neudržela a zbytečně by rozlila vodu. Naklonil se ještě blíž až se rty dotkla hladiny.
Najednou se, možná i nechtěně, se její křehké ruce začaly obalovat bílou srstí. Nohy postupně měnily svou stavbu a zvedly se z kolen. Po chvíli už byla celá pokryta stříbřitě bílou srstí, svěšený huňatý ocas se mírně pohyboval ze strany na stranu a na jejím studeném čumáku postupně ulpívaly kapky vody. Zvedla hlavu. Packy se jí kupodivu zpevnily natolik, že už byla schopna v klidu stát na místě. Pozorně se rozhlédla kolem sebe. Svýma jantarovýma očima rentgenovala prostředí kolem sebe. Spatřila mříž. Stále zavřená, zámek na svém místě. Pohlédla skrz ní. V cele naproti ní bylo prázdno. Nedokázala zaznamenat jediného živého tvora, jediný pohyb. Nastražila uši. Neznámý musel opravdu odejít, protože neslyšela sebemenší hluk. Bylo až podivuhodné, jaké ticho tu vládlo. Naposled se rozhlédla kolem sebe a pak se ulehla na studenou zem. Znaveně se položila na bok a usnula.

„Vstávej!“
Sára se mírně zavrtěla a pootevřela oči. Náhlý příval světla jí málem oslepil. Na chvíli oči zavřela a pak je znovu, tentokrát už úplně, oteřela.
„Tak bude to?“
Zvědavě zvedla hlavu a zadívala se na člověka před sebou. Podle masky poznala, že se jedná o jednoho z Voldemortových věrných poskoků a byla se téměř jistá, že Lucius Malfoy to tentokrát není. Jeho hlas by přece poznala.
„Pán Zla tě očekává,“ dodal jízlivým tónem, chytl jí za pravou paži a prudce zvedl ze země. Postavil jí na nohy a vláčel za sebou ven z kobky.

V bývalém sídle Blackových vládlo ticho. Hermiona ještě spala po náročném večeru, zatímco Harry, Remus a někdolik dalších členů řádu už byli dole v jídelně.
„Už jste na něco přišli?“ zeptal se Ron, když vešel dovnitř, a ospale zívl. Pohledem si našel volné křeslo a zamířil k němu.
„Jo, musím tam okamžitě jít.“
„Harry je to šílenství. Nemůžeš tam jen tak vpadnout. Ani nevíš kde je, nevíš... nevím, jestli vůbec...“
„Není mrtvá!“ přerušil Harry Remuse. „Jsem si naprosto jistý, že není mrtvá. Věděl bych to, musel bych to nějak... cítit,“ hlas ho zradil.
„V každém případě se ale potřebujeme posílit. Ztratili jsme spoustu lidí při útoku na Bradavice, Brumbál je mrtev. Harry nemáme vůdce, McGonagalová je v kómatu. Sám tam jít nemůžeš a ta malá skupinka lidí, která by s tebou mohla teoreticky jít, ti moc nepomůže. Sami to prostě nezvládnete. Jenom příjdeme o další členy řádu.“
„Ale musíme jí najít. Ublíží jí, bude jí mučit.“
„On očekává, že tam příjdeš. Že se za ní vydáš. Dokaž mu, že nemůže předpovídat tvé reakce.“
„Ale kdo tam na ní dá pozor? No?“ vykřikl najednou Harry.
„Zvládne to. Zní to krutě, ale teď si bude muset poradit sama a já si jsem jist, že to zvládne. Má dvakrát víc energie než normální lidé, v nejhorším případě se bude moci promeňovat a vynahrazovat si tak ztracené síly v normální podobě.“
„Remusi,, ona to nezvládne.“
„Proč ne? Proč jí tak nevěříš?“
„Protože je až moc zranitelná.“
„Není. Sakra Harry, tohle nemá smysl. Zkrátka a dobře, nikam nejdeš!“ Remus se zvedl z pohovky a pozorně se na Harryho zadíval. Jeho zlostné pohledy se snažil ignorovat, ale i přesto ho to bolelo. Věděl, jak moc Harrymu na Sáře záleží, ale nemohl mu to dovolit. Teď ne...

„Tady je, pane.“ Smrtijed shodil Sáru na zem kousek před sebe a sám poklekl.
„Zmiz,“ procedil Voldemort skrz zuby. Počkal, až se smrtijed vzdálí a pak se obrátil k Sáře. „Dozvím se dnes něco?“ zeptal se jí jízlivým, ale překvapivě klidným, hlasem.
‚Pochybuju,‘ řekla si pro sebe, ale nahlas neřekla ani slovo. Ani nemusela. Až pozdě si uvědomila, že se vůbec nebrání a proto Voldemortovi nedělá žádný problém číst její myšlenky.
„Crucio!“ Opět ten známý, sotva znatelný, pohyb Voldemortovy hůlky. Opět ten pohled a znovu ten hlas.
Tělem jí projela bolestná rána. Vykřikla, ale hned se zase pokusila ovládnout. Nechtěla dávat najevo svou slabost, ale po chvíli zjistila, že už je to k nevydržení. Unikl jí další bolestný výkřik a najednou všechno skončilo. Cítila, jak to v ní pulzuje, ale bolest ustala.
„Ptám se naposled, kde se schází řád?“
„Já nevím,“ zašeptala.
„Neslyšel jsem,“ zvýšil hlas.
„Já nevím,“ pokusila se odpovědět hlasitěji.
„Nelži! Crucio!“
Zase ty křeče. Tentokrát se už ani nenamáhala nekřičet.
„Tak znova,“ promluvil, když zrušil kletbu. „Kde?“
„Já to nevím!“ zakřičela, jak nejvíc mohla.
Zdálo se, že na něj zapůobila. Chvíli se nic nedělo, Voldemort se zdál být zahloubán do vlastních myšlenek. Sára si zatím stihla prohlédnout místnost, ve které byla. Nebylo tu moc světla a zdálo se, jakoby místnost se neustále zvětšovala.
„Luciusi!“ vykřikl najednou Voldemort.
Hned na to vběhl dovnitř jeden ze smrtijedů. Dlouhé blonďaté vlasy mu spadaly přes masku, kterou si zakrýval obličej, a černý plášť za ním elegantně vlál.
„Můj pane,“ poklekl před něj. Na Sáru se podívat neopovážil.
„Zavděčil ses mi. Odvedl jsi výbornou práci a je na čase, abys byl odměněn.“
Lucius nehnul ani brvou.
„Vem si jí.“
Malfoy se odvážil zvednout pohled ke svému pánovi.
„Vezmi si jí a dělej si s ní co chceš, ovšem nesmí zemřít,“ zopakoval Voldemort a pozorně sledoval svého služebníka.
„Děkuji pane,“ pronesl Malfoy pokorně, prudce se zvedl, chytl Sáru a potáhl za sebou.
‚Si se mnou rovnou vytřete podlahu,‘ pomyslela si, ale hned toho zalitovala. Voldemort stále sledoval její myšlenky.
‚To už je na tvém pánovi,‘ ozvala se jí v hlavě jízlivá odpověď.

„Harry, mohu dál?“
„Jo, jasně.“
Hermiona vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře. Pohled, který se jí naskytl, jí vyděsil. Harry byl bledý, jakoby bez života. Seděl na kraji své postele a v rukou držel fotku. Byla na ní smějící se Sára, tehdy ještě s dlouhými hnědými vlasy, končící kousek pod hrudním košem.
Hermiona jej chvíli zkoumavě pozorovala a pak si šla sednout vedle něj. Bylo to zvláštní být najednou takhle v tom domě. Bylo zde jakési prázdno. Odnikud nebyl slyšet štěkavý smích psa a vlčice, už se tu nemotala spousta členů řádů, kouzelnické šachy stáli zaprášené na horní polici skříně a už nikdy se tu neobjeví střec s moudrým pohledem a dlouhými šedými vlasy.
„Takhle to nemělo dopadnout,“ začal Harry. Odmlčel se a koukl na Hermionu.
„Pokračuj,“ vyzvala jej tiše.
„Nikdy, nikdy mě doopravdy nenapadlo, jak moc by ji mohl Voldemort zneužít. Vždycky jsem si myslel, že když o ní nikdo nevěděl, byla v bezpečí. Ale mýlil jsem se... Víš, ona... když přišla, věděl jsem, že se něco změní. Ona... víš, ona vnesla kouzlo do tohohle posraného světa. Najednou jsem měl rodinu, měl jsem sestru, víš... já... měl jsem prostě to, po čem jsem celou tu dobu toužil. A místo toho, abych jí za to byl vděčný, byl jí vděčný za veškerou pomoc, lásku a věrnost, neustále jsem se s ní hádal... kvůli naprostým prkotinám. Víš... já... ona... víš... kdyby nebyla roztěkaná, kdybych se s ní zase nepohádal, byla by tu s námi. Dávala by pozor, měla by dost síly na to ubránit se, ale ona je moc citlivá. Je příliš zranitelná a já jí vystavil smrtelnému nebezpečí. Místo toho, abych se o ní postaral, poslal jsem jí Voldemortovi na předkrm.“
Hermiona k němu zvedla pohled a zkoumavě si jej prohlížela. Po tváři mu právě stékala slza a ruce, ve kterých stále držel Sářinu fotku, se mu klepaly.
„Harry, to nebylo nepozorností ani roztěkaností.“
„Ron mi řekl, že když jí viděl naposled, poslal k ní svého Patrona, protože... protože jí vyletěla hůlka z ruky, ale pak musel pryč a Patron šel s ním. Tehdy... asi tehdy nedávala pozor. Já... měl jsem tam být, s ní...“
„Čím víc si to budeš vyčítat, tím hůř ti bude,“ odtušila Hermiona a jemně jej objala kolem ramen.
„Ale já nemůžu... co já vím, co tam s ní dělají. Mohou jí mučit, držet na řetězu, já nevím, co se Voldemortovi honí hlavou.“
„Nikdo z nás neví, jak to dopadne, Harry. Ale musíš věřit, musíš se snažit věřit, že je v pořádku, a že to zvládne.“
„Nikdy nebyla vystavována takovému nebezpečí. Ona není hrdina, není to dítě, které přežilo a musí zabít Voldemorta, nikdy se s ním před tím nesetkávala.“
Hermiona si povzdechla nad Harryho narážkou na jeho obrovské schopnosti a poselství vyvoleného. Nikdy na to nepoukazoval, nesnášel, když ho lidé brali jako hrdinu, ale jakmile začínal být mimo, zvlášť když se jednalo o jeho sestru, začínal být až moc sebevědomý v tomhle ohledu.
„Ona neví, co má dělat. Neví, jak se bránit... nikdo jí nikdy neučil nitrobranu, nitrozpyt ani nic podobného. Neumí žádné kletby.“
„Vyzná se v lektvarech.“
„To jí v tu chvíli nepomůže. Pokud jí bude Voldemort mučit Cruciatem, lektvar jí bude na dvě věci.“
„Harry, myslím, že by sis měl odpočinout. Remus mi řekl, že jsi spal sotva několik hodin a zbytek času že jsi proseděl v jídelně. Ani jsi prý nic nejedl. Harry, všichni si o tebe dělají starosti, nikdo neví, co s tebou. Prosím, dej tomu čas a sám si běž odpočinout. V takovém stavu toho určitě moc nevymyslíš.“ Její naléhavá prosba donutila Harryho podívat se jí do očí. Viděl v nich bolest, zármutek, ale i soucit. Věděl, že ho chápe, aspoň částečně, ale chápe. Nakvašeně se rozhlédl kolem sebe a pak sotva znatelně přikývl.
Hermiona se zvedla z postele a zamířila ke dveřím.
„Hned se vrátím,“ dodala ještě, když otevírala dveře. Pak zmizela na chodbu.